Důvěřovat

Zamyšlení k Žalmu 23

 

Půst je zvláštní doba v životě církve. Dává nám čas zastavit se, přemýšlet, rozhodovat se, rozjímat o Ježíšověbolesti a pohlédnout na svůj život novýma očima. Doba postní působí proti tlaku naší doby, proti našíuspěchanosti, ctižádostivosti, energii a snaze o ovládání. Půst nás žádá, abychom počkali, pozorovali avšímali si  věci, které se nám nedělají dobře ani snadno. Žalm 23 všichni známe, máme jej rádi a může býtinspirací. Zdá se, že dvacátý třetí žalm není příliš vhodný dobu postní, protože je tak sladký a něžný a útěšný.Vezmeme-li jej však jako žalm pro půst, jeho význam se změní.

Jak víte, žalm začíná, „Hospodin je můj pastýř“. První slovo je „Hospodin“, nebo, lépe řečeno, „Jahve“. Prvníslovo veršů určených pro dobu postní je vlastní jméno Boha Izraele, toho, kdo stvořil nebe i zemi, kdoosvobozuje a uzdravuje a vede nás. Žalmista se soustřeďuje na tohoto neobyčejného Boha a na vzpomínky,které máme na jeho jednání. A pak o tomto Bohu říká:

 

Hospodin je můj pastýř.

 

Slovo „pastýř“ může vzbuzovat představu idylické venkovské scény.
Ve skutečnosti však  slovo pastýř v Bibli politické souvislosti. Znamená krále, vládce, pána, autoritu, toho,kdo řídí, komu se mám zodpovídat, komu důvěřuji a sloužím. V tomto prostém úvodním verši žalm jasně vyjadřuje cíl a ústřední bod života, jeho smysl a poslání: Jahve a nikdo jiný. Nikomu jinému nejsme povinni oddaností, nikdo a nic jiného na nás nemá nárok – nárok ekonomický ani politický, liberální ani konzervativní, sexistický ani rasistický, žádná z malicherných věcí, které nás svádějí, abychom se jim věnovali. Je znakem schopnosti rozlišovat a dospělosti, když se dokážeme zbavit všeho kromě jedné rozhodující věrnosti, osvobodit se od všech falešných bohů.
Pak žalmista napíše ohromující tvrzení o Bohu.

 

Nebudu mít nedostatek.

 

Nebude mi nic chybět. Nebudu mít touhy ani přání, které by nemohly uspokojit Boží dary. Co Bůh dává, mi stačí. To je prohlášení ohromné důvěry v Boží štědrost, v toho, kdo ví, co potřebujeme a dává mnohem více, než žádáme a než si představujeme. Věta, „Nebudu mít nedostatek,“ je rozhodnutím bojovat proti chamtivosti, obžerství a agresivním ambicím konzumní společnosti. Současná společnost je hnána představou, že stále musíme chtít něco dalšího, máme na to právo a chceme to mít, bez ohledu na následky.
A proto přichází postní pozvání. Musím svou touhu zaměřit jinam. Nebudu se věnovat touhám a přáním, které mne činí sobeckým a nutí mne zanedbávat bližní. Zde je postní program pro nás všechny, kdo jsme ctižádostiví, bezohlední, chamtiví a nenasytní. Víra v Boha vyžaduje přesměrovat všechny své touhy, protože většina našich přání je falešných a klamných. Bůh bude Pánem našich přání a našich potřeb. Budeme potřebovat mnohem méně, když pochopíme, jak je Bůh zázračný a dobrý. Žádné náhražky nejsou dovoleny a ani je nepotřebujeme.

Aby nám žalm pomohl rozlišit, kam máme zaměřit svou důvěru, ukazuje nám dva obrazy. První říká: Představte si, že jste ovce. Jak možná víte, ovce jsou opravdu hloupé. Neumí se o sebe postarat. Ani se nejdou schovat do stáje, když prší. Ponechány samy sobě, brzy by se dostaly do nesnází, zranily se nebo pravděpodobně zemřely. Ovce potřebuje pastýře a musí se naučit svěřit mu svůj život. Mnoho však záleží na tom, jakého pastýře má. Pastýři jsou různí, někteří dobří, jiní špatní.
V další části žalmu pak ovce říká: Dovol mi, abych ti vyprávěla o svém pastýři, žádný jiný není takový jako on. Jahve, stvořitel nebe i země, osvoboditel Izraele, je můj pastýř, kterému naprosto důvěřuji. Nech mne, abych ti vyprávěla zvláště o tom, proč mu tak bezvýhradně věřím.
Tento důvěryhodný, silný, štědrý pastýř dělá pro nás, ovce, tři věci:

 

• Nechává nás odpočívat na travnatých nivách. Hledá pro nás nejlepší místa k pastvě, abychom měly hojnost potravy. Bez takového pastýře, bychom hladověly na neúrodných pastvinách.
• Vede nás na klidná místa u vod. Nalézá klidné potoky s čistou vodou, kde se můžeme napít. Jinak bychom zkoušely pít z rychle tekoucích proudů, v nichž bychom se mohly utopit.
• Vede nás stezkou spravedlnosti, což znamená bezpečnými, přímými stezkami. Existují nebezpečné cesty, které jsou zrádné, křivé, úzké a kamenité a vedou skrze temná místa, kde číhají divoké šelmy. Ale my jsme v bezpečí.

 

Dobrý pastýř nám skutečně dává všechno, co potřebujeme – dobrou potravu, dobrou vodu a dobrou cestu. Co ještě by mohla obyčejná ovce potřebovat? Všimněte si, že všechna slovesa v činném rodě popisují skutky pastýře. Ovce nemá žádná slovesa. Ovce nic nedělá. Ovce čeká, dostává a raduje se z darů. Protože pastýř je štědrý, ovce žije bezpečným, důvěrou naplněným životem, obestřeným hojností. Žádný hlad, žízeň, strach, úzkost ani nebezpečí. „Všechno je dobré,“ protože je zde pastýř, kterému věříme.

V druhé metafoře žalm prudce mění tón. Ukazuje nám obraz poutníka procházejícího nebezpečným územím. Nezapomeňme, že starověké cesty nebyly žádnými dálnicemi hlídanými policií. Byly takové jako v příběhu dobrého Samaritána, který se postaral o člověka přepadeného lupiči (Lukáš 10,30). Cesta byla plná ohrožení a nebezpečí.
Ale nezapomeň, Jahve je můj pastýř. Jahve je můj strážce a ochránce. I v nejnebezpečnějších místech, „Nebudu se bát ničeho zlého“. Poutník má důvěru, dokonce i v nejvíce zlověstných místech, protože ho cestou někdo doprovází. „Se mnou jsi ty.“ Přítomnost Boží je protilátkou proti úzkosti, která nás ochromuje. Žalmista objevil, že věci na cestě nejsou takové, jak se zdají, když je Bůh přítomen. Cítíme se bezpečnější, chráněnější, než jsme si kdy dokázali představit. Právě přítomnost Boží proměňuje nebezpečná místa a obtížné podmínky.
Teď, říká žalmista, nech mne vyprávět o rokli šeré smrti, kde je Bůh přítomen:

 

• Tam, na cestě, nás potěšuje Boží ochranná hůl a berla, nástroje vedení. Nejsme sami, jsme vedeni Boží přítomností a Boží Tórou, bezpečni před vším, co by nás mohlo zbavit života.
• Tam, na cestě, jsme si mysleli, že nenajdeme nic k jídlu, ale právě když máme nouzi, strach a hlad, Bůh nám prostírá štědrý stůl. Je to jako vyjít zpoza rohu hlubokého ohrožení a najít uprostřed cesty bohatou tabuli úžasného jídla, vodu ze skály, chléb z nebe.
• Tam, na cestě, kde jsme mysleli, že bude jenom nedostatek, štědrý Bůh potírá naši hlavu olejem, plní náš pohár. Náš život je po okraj naplněný díky Boží nevysvětlitelné štědrosti, právě když jsme si mysleli, že Bůh už nemá žádné dary k rozdávání.

 

Cesta v síle a moci Boží mění okolnosti našeho života. Pustina se stává domovem, osamělost přátelstvím, nedostatek štědrostí. Takový je život víry. Je jistě velmi odlišný od života, v němž Jahve není ústředním bodem.

Žalm končí dvěma prohlášeními:
První je, „dobrota a milosrdenství provázet mne budou“. Boží přátelství a laskavost budou za mnou běžet, dohoní mne, uchopí a budou mne držet. Sloveso „provázet“ je silné, aktivní sloveso. Honí nás mocná Boží láska. My před ní utíkáme. Snažíme se uniknout. Bojíme se jeho dobroty, protože pak už nebudeme moci ovládat svůj život. Nedůvěřujeme jeho štědrosti a myslíme si, že naše úsilí je lepší než Boží milosrdenství.
Doba postní je časem, kdy máme přestat utíkat, máme se nechat chytit a obejmout v lásce, jako ovce na bezpečné pastvině, jako poutník s hojnou a neočekávanou potravou. Bůh nechce, aby náš život byl nekonečnou úzkostí. Chce, aby byl objetím, ale to znamená nechat se Bohem chytit.
Druhé tvrzení zní, „do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů,“ to jest, „po celý svůj život“. Budu chodit do kostela. Nebo budu žít v pozorném spojení s Bohem. Nebudu odcházet z prostor Božího života, protože netoužím po životě odděleném od Boha. Proč bych chtěl odejít? Můžete si myslet, že takový závěr je sladký a nereálný, nebo je jenom pro staré, unavené lidi, kteří už stejně nikam moc nechodí.
Naopak. Tento závěr je projevem dospělého života, kdy člověk „dorazí na místo, kam patří“. Poslední verš žalmu nás ujišťuje, že pravou radostí a smyslem života je milovat Boha a být milován Bohem, nebýt už sami, ale ve společenství. Dnešní společnost, která nemá půst vůbec ráda, nám vnuká mnoho tužeb – po bezpečí, zajištění, penězích, moci, prestiži, vzrušení, sexu, větším domě, lepších botách, kvalitnějším stereopřehrávači… Tyto věci však nemohou vytvořit dobrý život. Žalmista to vyřešil už v prvním verši. Stádo ovcí důvěřuje svému Bohu a nechce nic jiného.
Už lépe chápeme obsah žalmu. Není v něm nic něžného, sladkého, snadného ani sentimentálního. Je to hlas nově organizovaného, jinak zaměřeného života. Přeorientování znamená vidět jinak, důvěřovat jinak a poslouchat jinak.
Čtením z evangelia je této neděle příběh o slepém chlapci. Nebo tak se to aspoň zdá, dokud se na něj blíže nepodíváme. Jak čteme příběh, vidíme, že hlavním hrdinou není slepý chlapec, ale jeho protivníci, farizeové. Myslí si, že vědí a kontrolují všechno. Ježíš jim na konci příběhu záhadně říká: „Ti, kdo vidí, se mohou stát slepými.“ A oni se ptají: „Jsme snad i my slepí?“ Na konci příběhu jsou slepí oni, ne ten chlapec. Jsou slepí, protože vidí špatně. Vidí svět jen skrze svou moc, aroganci, chamtivost a úzkost. Ale pak přijdou o všechno.
V době postní si máme uvědomit svou slepotu a naučit se vidět jinak. Zvu vás, abyste se během půstu pokusili vidět jinak, možná to budete zkoušet poprvé. Dohlédnout za svou úzkost, chamtivost, strach, moc. Vidět sebe jako ovci dobrého pastýře, jako poutníka v dobrém Božím údolí, jako obyvatele dobrého Božího domu. Uvidíte-li dobře, stanete se svobodnými, radostnými, štědrými a vděčnými. Chtějte jenom jednu věc: Boží přítomnost. A budou vás mnohem méně pohánět falešné tužby, na nichž vůbec nezáleží.

 

Walter Brueggemann

Přeloženo z knihy „The Collected Sermons of W. Brueggemann“.