Na takové texty, jako je známá perikopa o přechodu Izraelitů Rudým či spíše (podle hebrejského originálu) Rákosovým mořem (Ex 14), se můžeme dívat z mnoha zorných úhlů. Můžeme např. zkoumat, z jakých literárních vrstev je toto vyprávění zkomponováno, příp. jaké výrazy a ideje jsou pro jednotlivé vrstvy příznačné. Ale můžeme také celý příběh pojmout jako model překonání strachu vírou a v prožitku Izraele vidět povzbuzení k obdobné zkušenosti. Zkusme se tedy na úryvek, který slýcháme každoročně o velikonoční vigilii, podívat právě tímto pohledem.

Tvrdá zkouška svobody

Izrael vyšel z Egypta díky Božímu zásahu, po sérii proslulých ran, která vyvrcholila poslední pro Egypťany nejstrašnější. Egypt tím byl přinucen nechat Izraele odejít, a nejen to, Egypťané pociťují dopad této rány tak naléhavě, že přímo nutí Izraelity, aby odešli co nejrychleji; ba dokonce jim dávají zlato, zasypávají je bohatstvím, jelikož ve srovnání se životem jejich prvorozených to pro ně neznamená nic. A tak Izraelité opouštějí Egypt, místo,kde v poslední době žili v otrockých podmínkách, paradoxně jako páni.
Jsou svobodní, jenže nemají ani čas na to, aby si tuto svobodu uvědomili – jejich svoboda je ihned zase podrobena krizi, a to strachem. Všechno se zčistajasna obrací, Izrael se vrací zpět do situace ponížení, vrací se do staré mentality otroka, zkrátka Izrael teprve musí být doopravdy osvobozen. Jakým způsobem? Tím, že projde pásmem smrti, porážky, aby zakusil definitivní vítězství života, které není jeho zásluhou nebo výsledkem jeho iniciativy, jak by se mu doposud mohlo zdát, nýbrž které je výlučně dílem Hospodinovým. Izrael se má definitivně osvobodit od strachu, aby se místo toho naučil důvěřovat svému Bohu.
Izraelité přicházejí na Boží pokyn k moři, u jehož břehu se mají utábořit. A teď nastává chvíle, kdy se cítí být sevřeni jako v kleštích. Před nimi je moře, které jim blokuje cestu dál; je známo, že moře představovalo pro Izraelity nepřátelský živel, symbol chaosu. Když voda zaplaví zemi ničivou potopou, všechno živé hyne. Moře znamená obrovitou masu vody, která není regulována, neumožňuje život, ale naopak přináší smrt, hrozí člověka bez milosti pohltit.
Kromě této nepřekročitelné překážky vpředu se objevuje jiná, neméně hrozná z druhé strany, zezadu: faraón si rozmyslel své rozhodnutí Izraelity propustit a shromáždil elitní jízdu se všemi egyptskými vozy, s vybranými bojovníky, čili kompletní armádu tehdy největší velmoci – skutečnost, která na ubohé Izraelity musela působit drtivým dojmem. Děsila jednak obrovským množstvím, jednak silou zbraní, proti níž neměli nejmenší šanci.
Izrael je jakoby uprostřed mezi dvěma nestvůrami, které otevírají chřtán, aby ho pohltily. Má sice bohatství egyptského zlata,m ale najednou pociťuje sám, jak to neznamená vůbec nic, když jde o záchranu holého života. S celým svým pokladem jsou Izraelité úplně bezbranní, vydaní všanc nepřátelům, kteří nejenže mají k dispozici zbraně, ale jsou také vycvičení k boji; Egypťané stojí proti nim, malomyslným a třesoucím se, s vědomím vlastní síly, která ještě nikdy nezklamala, která je zvyklá jenom vítězit. Izrael naproti tomu vlastně nikdy nebojoval, naopak, byl doposavad vždycky v postavení toho, který je podroben, v postavení otroka zvyklého jenom plnit pánovy rozkazy, trpět příkoří a mlčet, nebouřit se.

Absurdní projev strachu

V této krajní tísni, kdy Izrael nemá kam utéci, mu zbývá jediné – křičet. všechny jeho úzkost jakoby se soustředila do zoufalého, hlasitého křiku, který nejen prozrazuje samotný fakt strachu, ale ukazuje také jeho ničivou moc. Když totiž Izrael začne křičet hrůzou, protože ztratil hlavu, začne zároveň také mluvit nesmysly. Pozbyl úplně sebe vědomí, pozbyl úplně také vědomí přítomnosti Boží, jako by pro něj Bůh dočista přestal existovat. Izrael je vnitřně rozvráceny, a to v důsledku strachu, který ho ochromuje, odtrhává ho od spojení s realitou.
Jediné, na co se Izraelité zmohou, je křik: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti“ (Ex 14,11n). Jediné spojení, které si Izrael uchoval, je spojení s realitou Egypta, který ho teď přichází zabít. To je také jeden z typických účinků strachu: hrozící nebezpečí jako by ohrožený subjekt hypnotizovalo. Člověk, který má strach, je natolik fascinován tím, co mu strach nahání, že to zcela zakryje jeho zorné pole, a především zcela zaplní jeho vědomí.
Tedy absolutizace nebezpečí pod vlivem strachu; právě v tom ovšem spočívá největší nebezpečí, mnohem větší než to, které představuje egyptské vojsko. Izrael, který před několika hodinami vyšel z Egypta, mohl přece jasně poznat, že Bůh je silný, mocný, že za něj bojuje, chrání jej svou rukou, zkrátka, že je se svým lidem. Jenže ve chvíli strachu se toto vše zapomene. Lidé už si neuvědomují, že Bůh je na jejich straně, že je dobrý, ale co horšího: vykreslují Boha jako zlého. Své výtky sice předhazují Mojžíšovi, ale přitom dobře vědí, že Mojžíš je poslán Hospodinem; dobře vědí, že tím, kdo je vyvedl z Egypta, koneckonců není Mojžíš, nýbrž Hospodin sám.
A tak ta trpká výčitka: „Cos to udělal?“ znamená vlastně obžalobu, kterou Izrael vmete do tváře Bohu. Projevuje se tu další typický postoj daný strachem, totiž zříkání se vlastní odpovědnosti. Izrael přece vyšel z Egypta vlastníma nohama, nikdo ho odtamtud neodvlekl násilím. Ale teď neříkají: Co jsme to udělali my, že jsme odešli z Egypta? nýbrž: Cos to udělal ty, že jsi nás odtamtud donutil odejít, my přece za to nemůžeme. My jsme sice odešli, ale bez vlastní vůle, nechtěli jsme. Ukázkový příklad toho, jak člověk couvá, není najednou schopen vidět skutečnost, jaká je, nedokáže ji pravdivě posoudit.
Bůh, který vykonal veliký čin vysvobození, je tak obratem ruky vnímán jako Bůh smrti, který je přivedl na toto místo, do pouště , aby je tady usmrtil. A Egypt, který byl místem otroctví, místem hrůzy a nelidskosti, se teď v očích Izraele stává místem, kde, vcelku vzato, by bylo bývalo lépe zůstat. Ba dokonce: „Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu.“ To, co tehdy představovalo smrt, se teď naopak stává místem, po kterém se s nostalgií ohlížejí.
Utiskovatel se proměňuje v toho, u něhož by bylo bývalo lépe zůstat,m protože i při všech nesnázích a strastech tam měli alespoň zajištěnou existenci. Nostalgická vzpomínka na Egypt dostává v jejich výčitkách podobou přímo chorobné posedlosti; ve zmíněných dvou verších 11 a 12 zaznívá jméno Egypt celkem pětkrát. Čím víc si Egypt připomínají, tím je v jejich představách lepší a žádoucnější. A úplně zapomínají, že umírají strachem právě proto, že tento vysněný Egypt je teď přichází zmasakrovat.
Ano, v tom tkví paradoxní zákonitost strachu, že člověk touží po tom, co je důvodem jeho strachu, čili – v konečných důsledcích: ze strachu před smrtí se vrhá přímo jejího náručí. V oněch výčitkách Izraelitů tkví zvláštní ironie: Egypt líčí jako zemi mnoha hrobů, jako zemi, která symbolizuje smrt; a přece by bývalo lépe zůstat tam – to není nic jiného než projev člověka, který úplně rezignoval na život, jelikož zcela ztratil ze zřetele toho, který je dárcem života.

Spásný přechod k víře

A toto šílenství způsobené strachem prolamuje konečně Mojžíš svou odpovědí. V jeho slovech se zračí autorita, která odblokovává strach, překonává ho a staví před oči realitu přítomnosti Boží. Mojžíš říká: „Nebojte se!“ – typická věta, která zaznívá vždycky z úst Božích anebo z úst jeho vyslance, osoby, která mluví s božskou autoritou. „Nemějte strach! Buďte stateční a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete klidní“ (Ex 14,13).
Hebrejské sloveso, které se obvykle překládá „být klidný“ nebo „mlčky přihlížet“, má trochu silnější význam, totiž: stát pevně a beze slova, jako skála. Nejedná se tedy o nějaké chlácholení, ale spíše o zocelení: Nechte jednat Boha a s důvěrou v jeho sílu vydržte v klidu. Mojžíš tu vystupuje v Božím jménu jako nositel jistoty, která má svůj neotřesitelný základ v přítomnosti Boha, jenž zachraňuje, dává život, a nikoli boha smrti, z nějž má Izrael strach. Mojžíš se staví s rozhodností proti tomuto strachu, proti tomuto pomatení mysli a uvádí věci na pravou míru: Bůh je dárcem spásy, on bude bojovat za vás a vy budete klidní. To jsou slova, která umožňují vyjít ze strachu, protože objevit Boží přítomnost znamená totéž, co nalézt východisko z vlastní osamocenosti a bezmocnosti, která se v podstatě rovná už porážce, a namísto toho se otevřít nové perspektivě, což je perspektiva spásy; a spása nespočívá ve vlastní síle, nýbrž v moci Boží.
Důvěra, ke které Mojžíš vyzývá, znamená pro Izrael vstoupit do pásma vlastní porážky, aby nechal Boha samého zvítězit; jedině tak může strach pominout. A Bůh skutečně zasahuje. Moře se otvírá, netvor, který hrozil Izraele pohltit, se místo toho proměňuje ve dvě stěny chránící jeho přechod, takže Izrael může objevit, jak naprosto netušené jsou Boží cesty. Cesta uprostřed, která se předtím zdála být holou nemožností, se najednou otevírá, aby Izrael po ní mohl přejít suchou nohou. Tento netvor je tedy poražen. Obrovský drak připravený Izraele pozřít, je jakoby rozetnut vedví a Izrael prochází mezi oběma jeho polovinami, pronásledován Egypťany, kteří nechápou, co se děje. A když to pochopí, je už pro ně příliš pozdě. V určitém okamžiku jim totiž Bůh dá poznat, že pronásledování nepůjde tak hladce jako dosud. Egypťané si ihned uvědomí, co to znamená,a křičí: Hospodin bojuje za ně proti nám! Hrůza tentokrát zachvátí Egypťany, kteří teď musí čelit moci nesrovnatelně větší, nežli je ta jejich: moci Hospodina, Boha Izraele.
Zadrhnou se jim kola u vozů a jejich automatickou reakcí je, jako obvykle ve strachu, překotný, zběsilý útěk: „Utečme před Izraelem!“ (Ex 14,25). Jenže aby utekli před nebezpečím, snaží se utéci před Bohem, a vrhají se tak do náručí smrti; běží přímo vstříc vodám, které se nad nimi zavřou a v okamžiku je pohltí. A tak ti Egypťané, kteří Izraelitům naháněli zvečera takový strach živí, leží ráno na břehu už jen jako řada mrtvol. Došlo na Mojžíšova slova: „Jak uvidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte“ (Ex 14,13).
Jedna obluda pohltila druhou – drak pohltil lva. I toto je příznačné pro epizody, ve kterých se vypráví o Hospodinu bojujícím za Izraele. Hospodin v takovýchto případech jenom pohlédne na nepřátele, a ti se pobijí mezi sebou. Tady moře pohltí Egypťany, zatímco Bůh vítězí a svoje vítězství popřává Izraeli.

Chvalozpěv zachráněných

Strach Izraele teď vystřídá nové vědomí Boží přítomnosti. Když Izrael vidí na vlastní oči, co v něm ještě před chvílí vzbuzovalo takovou hrůzu a co teď leží na břehu úplně bezmocné, zneškodněné Boží mocí, dospívá konečně k víře: „Lid se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi“ (Ex 14,31). Víra zahlazuje všechen předchozí strach, který se tak proměňuje v bázeň před Bohem, ve vztah důvěry vůči Bohu jako tajemství, které je svou podstatou dobré, životodárné, vytrhující ze spárů smrti.
Strach pomíjí a Izrael, který křičel hrůzou a mluvil nesmysly, teď znovu otvírá ústa, aby řekl to nejmoudřejší, co člověk vůbec může vyslovit, aby hlasitě vzdal chválu Bohu, svému zachránci: „Hospodinu chci zpívat,neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem“ (Ex15,1). Křik, který v neskonalé pošetilosti obviňoval Boha ze smrti, se mění v jásavý chvalozpěv oslavující Boha, který je ve skutečnosti Bohem života.

P. Josef Hřebík (uveřejněno v Katolickém týdeníku)