Kostel Sv. Prokopa.

Historický přehled:
Obec v držení pražského biskupství (od r. 1291) a později v držení Rožmberků (do r. 1593). Plebanie r. 1367, později spravováno z Jistebnice, resp. Milevska, farní administratura r. 1733, farnost r. 1855. Matriky od r. 1673. Kostel původně románský (apsida), přestavěn raně goticky, r. 1610 přistavěna kaple Nejsv. Trojice, r. 1678 přestavěna loď, r. 1775 obnoven.

Sv. Prokop

je reálnou historickou osobností. Tento poustevník, mnich, zakladatel Sázavského kláštera s řeckým jménem je v Čechách spontánně uctívaný jako světec již od 11.-12. století. Na začátku 13. století byla jeho svatost potvrzena Římem oficiálním svatořečením (byť dle legendy musel sv. Prokop liknavému a nerozhodnému papeži Inocenci III. pomoct v jeho rozhodnutí „výhružkou“ opatskou berlou). Na rozdíl od svých předchůdců  sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha není Prokop původem z vládnoucího rodu a jeho pozemský život plný zvláštností a ne zcela rozluštěných tajemství nebyl ukončen násilnou smrtí. Máme tedy před sebou obraz prvního a velmi svérázného českého nekrvavého mučedníka-světce.

Narodil se v dobách působení sv. Vojtěcha koncem 10. století v Chotouni u Staré Kouřimi (kdysi oblast Zličská a poté Slavníkovská)
„Byl tedy blažený opat Prokop, rodem z Čech, jenž ve slovanském písmě od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynaloženém a od církve kanonicky schváleném byl dokonale vzdělán. Nejprve byl zdatným (ženatým, syn Jimram) knězem světským, žil počestně a byl oddán pravé a čisté službě Boží. Později jako štítem jsa ochráněn mitrou mnišského řádu bez otřesu trávil život sám s jediným Bohem v závazku víry…vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž je Kristus“ (z latinské legendy Vita Minor S. Procopii, 12. století, přeložil B.Ryba).

Prokopův tvrdý a náročný poustevnický život neodrazoval, ale ve spletitostech a násilnostech raného středověku naopak přitahoval mnohé odhodlané muže s touhou bojovat se zlem v sobě a Zlým ve světě v duchovním osamění. Tací se přidávali k Prokopovi a nechali se jím otcovsky vést. Podobně jako již od 3. století na Východě a posléze i na Západě vznikala kolem otce Prokopa v Sázavě  na začátku 11. století  malá poustevnická kolonie  s kostelíkem Panny Marie a sv. Jana Křtitele, životadárný zárodek budoucího slovanského kláštera s benediktinskou observancí navazujícího na apoštolské dílo a zkušenosti sv. Cyrila, sv. Metoděje a sv. Benedikta (patronů Evropy). K proměně mnišské osady v klášter (organizační oporou života kláštera jsou řeholní pravidla a  úřad opata)  dochází kolem roku 1032 po setkání Prokopa s českými přemyslovskými knížaty Oldřichem a jeho synem Břetislavem I. Slovanský klášter je panovníky nadšeně potvrzen, rozšířeno jeho obdarování. Prokop je svobodnou volbou svých věrných souputníků, mezi nimiž jsou i jeho synovec Vít a syn Jimram, s nadšením české nobility ustanoven  jeho prvním opatem. Sázava začíná růst do podoby proslulého duchovního a kulturního centra a opory samostatného českého státu.

Po Prokopově smrti 25. března 1053 (svátek Zvěstování Panny Marie a v oktávu svátku sv. Benedikta), kterou Prokop prorocky předvídal, když otcovsky nabádal své žáky, aby byli ve všech budoucích protivenstvích trpěliví, nenechali se sváry rozdělit, nebylo již pro jeho žáky ani okolní lid pochyb, že omilostněn Bohem mezi nimi žil světec. Pověst o jeho svatosti se šířila po celých Čechách a Moravě. Český král Přemysl Otakar I. Prokopa přičleňuje k zemským patronům. Římský papež stvrzuje jeho svatost 4. července 1204. Prokop začíná růst ve své novém věčném životě bez konce jako nebeský přímluvce a divotvůrce. Jako světec je uctíván napřespříč věky i konfesemi – církví římskokatolickou, pravoslavnou, řeckokatolickou. Uznáván je i některými protestanstskými církvemi. Poutá pozornost badatelů profesionálů i amatérů.

Se sv. Prokopem se spojuje obrovské množství zázraků, které se děly za jeho pozemského života i po jeho smrti až dodnes (zapsány v legendách, předávány z úst do úst, ponechávány ve skrytosti) – uzdravení nemocných, pomoc hledajícím, odsouzeným, osvobozování duchovně spoutaných Zlým. V různých časech vystupuje více nebo méně do popředí jeho milosrdenství nebo mužný vytrvalý boj s protivenstvími a útočícím Zlem – boj za uzdravení a svobodu.

Sázavský klášter, místo života a smrti sv. Prokopa, vyslyšených proseb a zázraků se proto stává poutním místem. Také v okolní sázavské přírodě poutníci najdou prameny-studánky, další přírodně krajinářské útvary i ty, kterých se dotýkaly lidské ruce (Prokopova-Čertova brázda s křížovou cestou, Votočnice, kapličky) svázané s prokopskými legendami a pověstmi předávanými písemně, ale i z úst do úst od jedné generace ke druhé.

Pozoruhodnou svatoprokopskou památkou umístěnou přímo v kostele sv. Prokopa je barokní milostný obraz sv. Prokopa, tzv. Prokopova pravá podoba. Čas od času poutníci od baroka až dodnes zahlédnou zázračné proměny výrazu jeho tváře malířem zachycené jako tváře blažené s pokorně skolěnýma očima. V kryptě kostele je také část tělesných ostatků sv. Prokopa.

Díky životu v blízkosti Boha a zázračnými znameními během pozemského i nebeského života bývá sv. Prokop označován jako divotvůrce, nebeský přímluvce. Je patronem České země a také patronem horníků, zemědělců nebo vinařů. Prosby k němu směřují za uzdravení a osvobození.

Díky jeho ochotě živit se prací vlastníma rukama, ulehčovat starosti zarmoucených a těšit je, pomáhat chudým a sirotkům a odvaze je uznáván napřespříč věky také těmi, kteří se necítí být běžnými věřícími.

Převzato ze stánek http://www.klaster-sazava.cz/sv-prokop/.